Tak trochu odlišný pohled na rozdíly ve vzdělávacích systémech a rozvoji talentu

Dnešní příspěvek začnu zmínkou o knížce, která na první pohled nemusí nutně zapadat do našeho tématu, je ale velmi důležitá a spojuje několik klíčových pohledů na rozdíly ve vzdělávacích systémech Česka, UK nebo zahraničí jako takového. Jedná se o knížku, která se mi dostala do rukou ne kvůli čisté zvědavosti a knižnímu nadšení, ale proto, že je uvedená jako povinná literatura k předmětu mého studia. Jmenuje se “Conversational firm”, zabývá se organizační teorií a pokud by vás to náhodou zajímalo, najdete ji k zakoupení na tomto odkazu.

 

Tuhle knížku nezmiňuji proto, že tady chci vyučovat “organisational theory”, ale zejména proto, že mi po přečtení úvodní kapitoly došlo, jak tato knížka skvěle vysvětluje vývoj toho, jak organizace, firmy a společnosti jakékoliv rozsahu fungovaly, fungují a jak se extrémně mění prostředí a přístup těchto firem k hierarchické organizaci, autoritám, práce v týmech a komunikaci. Tento vývoj přesně koreluje s tím, jaké zaměstnance vlastně tyto organizace potřebují a jaké skills školy a univerzity musí podporovat a vyučovat.

 

 

Podle této knížky se bortí tradiční teorie byrokracie slavného sociologa Maxe Webera, kde panuje jasný řád a pravidla, hierarchické vertikální uspořádání, autorita, tradiční pojetí korporátní komunikace a kontrola každého zaměstnance. Kam tedy míříme? Zmiňuje se zde termín “radically open”. V dnešním otevřeném “startupovém” světě, který pomalu proplouvá do tradičních organizací, můžeme vidět pravý opak Maxe Webera: horizontální uspořádání, práce v týmu, každý může ovlivnit úspěch daného úkolu, projektu nebo dané firmy, komunikace probíhá okamžitě na platformách typu “Slack” nebo “Microsoft Teams”, autorita je distribuovaná mezi každého zaměstance, prostor dostává kreativita a otevřenost.

 

Teď se na chvíli zamyslete a představte si následující: (1st Case) - Nabušená organizace, která jede na inovační a technologické vlně, dává svým zaměstnancům možnost plné autonomie, ale zároveň tlačí na výsledky v rámci jednotlivých týmů i projektů. Komunikace probíhá “online” v různých časových pásmech. (2nd Case) - Místní škola, kde učitelé pracují tradičním způsobem, vedou hodiny dějepisu, matematiky, fyziky, atd. Funguje zde tradiční autorita. Žáci se nemají možnost významně projevit. Učí se obrovské množství předmětů většinou formou zápisků z hodin, kde učitel přednáší látku a následuje test. Nehledají se silné stránky, naopak ty slabší se snaží opravit. “Přece nedostaneš pětku!”

 

 

Jistě cítíte, kam s touto představou mířím. V rámci prvního příkladu potřebujete naprosto odlišné “skills”, než vás naučí v příkladu číslo dvě a  první důležitý rozdíl, který můžeme spatřit mezi západním stylem výuky a tím českým (samozřejmě výjimky potvrzují pravidlo). Hierarchické vertikální uspořádání, autorita, jasný řád a pravidla. Tak trochu byrokracie versus horizontální uspořádání. Další rozdíl v západním, otevřeném stylu, je také v učiteli, který působí jako mentor, který autoritu získává odborností v dané oblasti a přístupu ke studentům jako sobě rovným. Vyučuje se praktické skills ve směru plné autonomie, kritického myšlení, prezentačních dovedností, rychlé analýzy dat a textu, organizace času a emocionální inteligence. Něco, co využijete v moderní společnosti na denní, možná hodinové bázi. Tyto skills jsou také vhodné pro další budování “hard skills” - někdo se určitě chce stát doktorem, účetním nebo právníkem, kde se právě propojují dva světy dvou odlišných skupin dovedností. 

 

Jako třetí důležitý rozdíl bych viděl v hledání osobního talentu, individualizaci a zlepšování silných stránek. V Británii se v průběhu střední školy učí pouze několik předmětů, který si student postupně vybere a kterého baví. Pokud má talent na matematiku, ale výtvarka mu prostě nejde,  podporují se talentové předpoklady a tlačí se na silné stránky. Neméně důležité je také poznat sebe sama a své silné stránky, které se podporují v průběhu dospívání nebo procesu vzdělávání.

 

 

Nezapomínejme také na sport. Není lepšího porovnání přístupu ke sportovnímu talentu, než USA vs. ČR. Jak může potvrdit i David Jízdný, náš kolega, který vystudoval střední i vysokou školu v USA a který se dlouhou dobu věnoval golfu, ten rozdíl v individuálnímu přístupu je velký. Na gymplu v Česku ho málem nechali propadnout za počet omluvených hodin díky účasti na různých golfových akciích a v USA mu, na druhou stranu, pomohli nastavit program tak, aby mohl komfortně stíhat obojí a zvolit si optimální cestu v jeho akademickém i sportovním rozvoji.

 

Když jsme u těch knížek, v mém "reading listu" se objevila knížka No Future od Bohumila Kartouse, který se věnuje vzdělávání a pracuje pro společnost EDUin. Ten je extrémně kritický na vývoj českého školství a přirovnává to k tomu, že vezeme naše děti na parním stroji do virtuální reality. Já bych až tak extrémně kritický nebyl, ale je třeba hledat správné příklady a inspirovat se více či méně uspěšnými systémy v zahraničí a také si uvědomit ekonomický a technologický vývoj, který se vyvíjí daleko rychlejším tempem, než školství a systémy vzdělávání obecně.

 

Na úplný konec bych rád přidal odkaz na TedX video, které se věnuje školám, které se vydaly na cestu stát se "školou budoucnosti".


Píšeme pro vás