Inspirace není nikdy dost, a proto vám pravidelně přinášíme příběhy úspěšných Čechů, kteří mají zkušenosti ze zahraničí.

Proč jste se rozhodla odjet do zahraničí tam, kam jste měla namířeno, jaká byla motivace?

 

K podání přihlášky na Harvard Medical School mě inspirovali další mladí podnikatelé a podnikatelky na světové konferenci Forbes 30 pod 30 v Izraeli, kam jsem byla díky umístění v českém žebříčku pozvána i já. Když jsem jim totiž vyprávěla o svém příběhu s rakovinou a následném založení a úspěších Loono, řekli mi jednohlasně “Ty by ses hodila na HMS...”. Avšak protože jsem v té době už byla v pátém ročníku, jedinou možností bylo přihlásit se na klinickou stáž pro studenty posledních ročníků medicíny. Tak jsem se během 8 měsíců naučila angličtinu z B1 na C1, složila TOEFL na 100+, sepsala esej, vyběhala všechna očkování a doporučující dopisy a připravila se na pohovor. Ten se pak nesl převážně v duchu “Co je Loono, proč jsem ho založila, co chci tím ve světě dokázat a jak mi v tom Harvard pomůže...”. 

 

Kromě toho jsem byla v rámci programu Erasmus na stážích v Portu a Vídni, zde bylo papírování podstatně jednodušší, protože šlo vše přes fakultu. Harvard jsem si ale zařídila od A do Z sama a to včetně stipendia, za které patří velké díky Bakala Foundation a  mecenáši Marku Sachovi, který mi byl v celé cestě velkou oporou. 

 

V rámci obou Erasmů jsme se věnovala převážně gynekologii a porodnictví. Asi nikdy nezapomenu na to, že jsem se jednou musela přes noc naučit veškerou slovní zásobu k císařskému řezu v portugalštině, abych mohla asistovat. A stejně tak nezapomenu na to, když mi poprvé zapípal pager ve vídeňské nemocnici a já jsem jako v Chicago Hope běžela chodbou... ukázalo se, že šlo o omyl, který se opakoval ještě několikrát. Jedno z posledních zapípání však opravdu bylo na mě, asistovala jsem u jednoho z nejkomplikovanějších porodů vůbec a hodně se při tom naučila. A právě chuť učit se a to nejen medicínu byla tou největší motivací se na zahraniční stáže přihlásit. 

 

Co vám vaše zahraniční zkušenost dala a vzala?

 

Stáž v Bostonu mi dala možnost podívat se “pod ruce” světovým špičkám medicíny. Představte si, že jedete po eskalátoru a naproti vám jede Bohdan Pomahač, český lékař, který jako první na světě provedl transplantaci obličeje a který nyní působí právě v Bostonu. Nebo jdete na ranní přednášku a zrovna přednáší Susan Block, jedna ze zakladatelek oboru paliativní péče. To bylo úžasné! Stejně tak jsem měla možnost pocítit, co v onkologii znamená skutečně multidisciplinární přístup. V jednom týmu se mnou totiž kromě lékařů a sester pracovali i nutriční terapeut, sociální pracovník, psychoterapeut či kněz, ti všichni měli jeden společný cíl - zlepšit kvalitu života daného pacienta. A mohla bych pokračovat hodiny!

 

Vzpomínám si na svůj první den na Harvardu: “Tady máte pípací kartičku, tady klíče od kanceláře (Cože, já mám svoji kancelář?!), kde si můžete nechávat i lodičky (Cože, já budu běhat po špitále v lodičkách?!)... a abych nezapomněla, ve středu budete mít prezentaci dvou pacientů před všemi staršími lékaři, tady máte jejich karty (Cože, už za dva dny?!)”. A i když mě občas chytnul záchvat “paniky”, těch pár měsíců mi pomohlo osobnostně neuvěřitelně vyrůst. V rámci mojí závěřečné práce jsem se pak věnovala tématu “Spiritualiy and Religion” a jejich srovnání kontextu USA a Česka. Bylo neuvěřitelně zajímavé pracovat s nemocničním knězem a vidět, jak velký vliv má na zotavování pacientů jejich víra. To se v Česku moc nevidí. 

 

Co byste ráda před odjezdem věděla, ale nikdo vám to neřekl?

 

Kromě toho, že si mám vzít lodičky? (smích) Upřímně, já jsem v tomhle trošku šprt, opravdu hodně jsem si o těch školách i nemocnicích zjistila. Skypovala jsem také se studenty, kteří už tam byli, byla jsem proto zorientovaná v tom, co se bude dít po mém příjezdu. Moje překvapení bylo pak tedy spíše kulturní, kdy Portugalci běžně kvůli Mistrovství Evropy ve fotbale (2016) zavírali obchody a někdy i rušili výuku. 

 

Možná jen to, jak vlastně bude náročné skloubit studium v zahraničí s prací na dálku v Česku. Ve chvíli, kdy jsem poprvé odjela mělo už Loono totiž docela velký tým. Řídit ho z Evropy s posunem maximálně jednu hodinu šlo hladce. Ale ve chvíli, kdy je v Bostonu o 6 hodin méně, musíte občas vstát na videokonference ve tři ráno, abyste na půl sedmou už byli v nemocnici na hlášení a v 7 večer už opět seděli u e-mailů. Když ale nad tím přemýšlím, nevím, jestli by to šlo vůbec udělat jinak, protože to, že jsem se dostala na Harvard mi dali vědět kolem 10. února a 22. února jsem se už měla hlásit na personálním. Nebyl tedy moc čas na to najít za sebe do firmy “náhradníka”.

 

Co vás v zahraničí nejvíce překvapilo?

 

Co se Vídně a Harvardu týče, překvapilo mě, jak velký tlak a nároky jsou na studenty medicíny vyvíjeny. To se s Českou republikou nedá vůbec srovnat. V Česku taktéž musíte skládat zkoušky, být bdělí v hodinách, avšak nikdy po nás tuším nechtěli z hlavy okamžitě vysypat tolik číselných hodnot, vyjmenovat nežádoucí účinky jednotlivých léků či umět tolik druhů šití. Takže si dokážete představit, kolik času jsem ty první týdny musela trávit po večerech a víkendech v knihovně. 

 

Co byste poradila ostatním nezapomenout před odjezdem do zahraničí?

 

Nevím, zda před odjezdem, ale poradila bych jim, aby si celý ten čas na stážích užili na maximum. Nechci se opakovat, ale kdy jindy budete mít šanci potkat tolik úžasných lidí, přátel, naučit se tolik nových věcí o světě i sobě samotných, cestovat, ochutnávat, přemýšlet... Ano, myslím, že čas v zahraničí je skvělou příležitostí přemýšlet o tom, co chcete po škole dělat, co je ta vaše cesta...

Proto bych jim doporučila nesedět po škole doma u Netflixu, a místo toho se účastnit společenských akcí - výletů, párty, přednášek navíc. Stejně tak snažit se co nejvíce poznat místní kuchyni, přírodu či zvyky obyvatel. Já sama jsem se Portugalskem doslova projedla! Koláčky pastel de nata jsem propašovala i letadlem, abych je dala ochutnat rodičům. 

Doporučila bych jim, aby zůstali s lidmi, které potkají v kontaktu i po skončení stáže, nikdy totiž nevíte, kdy se vaše cesty opět protnou. 

 

Máte nějaký tip na to, jak se rychle zorientovat v novém a neznámém prostředí a nepodlehnout nervozitě?

 

To bohužel nemám, já si totiž nemyslím, že by na nervozitě a delším rozkoukávání bylo něco špatného. Každý prožíváme přesun do nového prostředí jinak a máme svoje tempo. Nebylo by proto myslím moudré dávat generické rady, jak to všechno uspíšit. Užijte si proto i tuhle fázi, může vás hodně naučit.




Píšeme pro vás