Stáž v nemocnici i práce v hospicu vám mohou pomoci získat místo na prestižní univerzitě.
Přemýšlíte o tom jít studovat zdravotnické obory v zahraničí? Snažíte se zapůsobit ve svém personal statement, ale stále se vám zdá, že to není ono? Nebo stále nevíte, jestli je práce ve zdravotnictví pro vás a chtěli byste si to vyzkoušet? Ať už je vaše situace jakákoliv, je rozhodně výhodné před odesláním přihlášky na zahraniční univerzitu mít alespoň krátkou praxi z klinického prostředí. A to nejen proto, abyste mohli okouzlit profesory při přijímacím řízení, ale hlavně proto abyste do studia těchto oborů šli s reálnou představou o tom, co tato práce obnáší. V tomto článku se tedy zaměříme na to, kde a jak je možné tyto zkušenosti sehnat na základě svého vlastního příběhu.
Osobně mne myšlenka stát se lékařem napadla až v pozdějším věku, kdy už jsem měl bakalářské studium na londýnské University College (UCL) za sebou a pracoval jsem ve farmaceutickém výzkumu. V momentě, kdy jsem se rozhodl, že to zkusím a přihlášku na lékařské fakulty ve Spojeném království pošlu, jsem věděl, že samotné studijní výsledky a absolvování testů BMAT a UCAT mi k úspěšnému přijetí stačit nebudou. Po několika hodinách strávených na diskuzních serverech jako třeba The Student Room nebo na oficiálních stránkách bylo jasné, že téměř všechny univerzity chtějí od uchazečů klinickou praxi, zřejmě z toho důvodu, aby nastávající studenti podáním přihlášky činili plně informované rozhodnutí o tom, co studium, a následná práce v NHS (National Health Service – národní zdravotnický systém), obnáší. Anglický systém je totiž nastaven tak, že potřebuje určitý počet novopečených lékařů na předem vypočítaná pracovní místa po celé zemi. Ne nadarmo se tak říká, že je velice složité se na lékařské fakulty dostat (poměr přihlášek k vypsaným místům je až 40:1), ale jakmile máte místo zajištěné, univerzity se snaží o co největší podporu svých studentů.
Jak jsem tedy posbíral praxi z klinického prostředí ještě před studiem medicíny?
Zamyslel jsem se nad tím aspektem, který byl pro mne při představě práce v nemocnicích tím nejtěžším, a pokusil jsem se najít práci, ať už dobrovolnickou nebo placenou, v tomto prostředí. Osobně to pro mě bylo vědomí, že u některých pacientů, které v budoucnu potkám, ani já, ani moderní medicína nebude moct pomoci. Tak jsem skončil jako dobrovolník v hospici v západním Londýně, kde jsem nakonec strávil asi rok. Pacientům jsem se snažil zpříjemnit jejich pobyt hraním karet, deskových her nebo prostou konverzací. Snažil jsem se porozumět pocitům, kteří tito pacienti vnímali v posledních dnech svého života.
Zároveň jsem si také potřeboval najít placenou práci, ideálně z klinického prostředí. Přemýšlel jsem tedy o pomocných pracích v nemocnicích (například sanitář nebo ošetřovatelský asistent), ale nakonec se mi povedlo zajistit si místo v soukromé firmě, která poskytovala domácí ošetřovatelskou péči pacientům propuštěným z nemocnice. Nejen, že jsem se během té doby naučil zásadám základní ošetřovatelské péče, ale zároveň pochopil jak psychickou, tak fyzickou náročnost této práce. Rozhodně bych doporučoval všem zájemcům o studium klinických oborů obdobnou praxi podstoupit.
Zdroj: Nemocnice Charing Cross, kde Michal Barabas strávil týden na stáži na neurochirurgickém oddělení.
Poslední z mých zkušeností z klinického prostředí byl formální program tzv. „shadowing“ (volně přeloženo jako „stínování“) na neurochirurgickém oddělení jedné z londýnských nemocnic, kde jsem strávil týden s jedním z doktorů. Podobných stáží je po nemocnicích několik a je o ně velký zájem, jen je třeba pořádně hledat na jejich webových stránkách. Samozřejmě je toto možné i v českých nemocnicích (spíše těch fakultních), kde je nejjednodušší metodou kontaktovat sekretariát dané kliniky.
Samozřejmě, možností je daleko více ale nejdůležitější je zamyslet se nad tím, co vám určitá praxe přinesla. Personal statement vám pak půjde daleko lépe od ruky!
Shrnutí: Tipy na místa, kde získat klinickou praxi
- Nemocnice – buď oficiální programy nebo kontaktovat sekretariát vaší vybrané kliniky, kontakt se většinou dá vyhledat na oficiálních stránkách – například zde.
- Praxe v ordinacích praktického lékaře nebo specializovaných ambulancích – většinou závisí na dohodě přímo s konkrétním lékařem.
- Ošetřovatelská péče – buď přímo v nemocnicích, domovech pro seniory, a ostatních léčebnách, často se dá vyhledat přes jakýkoliv server nabídek práce.
- Dobrovolnictví – ať už v nemocnicích, domovech důchodců či v hospici, opět se dá jednoduše vyhledat na webových stránkách, většinou jsou tyto zařízení ráda za každého dobrovolníka.
Na to, jak jsem svou osobní zkušenost pak popsal v personal statement při přihlášce na medicínu se můžete podívat v našem předchozím článku o psaní personal statement.
Autor
Michal Barabas se vydal po střední škole do Londýna, kde vystudoval farmakologii na vyhlášené UCL. To mu ale nestačilo a pokračoval magisterským studiem medicíny na jedné z nejprestižnějších univerzit světa – University of Cambridge.
Poté se vrátil do Česka, kde pracuje jako anesteziolog a pomáhá ambiciózním studentům a studentkám, kteří se chtějí vydat podobnou cestou jako on.
S vedením kurzů má dlouhodobé a různorodé zkušenosti – studenty a studentky doučuje již od roku 2011. Na University of Cambridge vedl semináře z farmakologie a podílel se i na přípravě pohovorů pro kandidáty na medicínu. Ještě za svého studia v Anglii úspěšně připravil několik studentů na přijímací zkoušky. Dnes připravuje studenty a studentky i pro tuzemské zkoušky na Univerzitu Karlovu a podílí se na výuce mediků.
Michal Barabas u nás vede nový kurz Jak se dostat na medicínu v zahraničí – testy BMAT a UCAT.
