Jeden z nejvýše postavených Čechů ve vedení společnosti Facebook, Josef Hlaváček, nám odpověděl na otázky v rámci naší série úspěšných čechů a jejich zkušeností ze zahraničí.
Proč jste se rozhodl odjet do zahraničí tam, kam jste měl namířeno, jaká byla motivace?
Již od mala jsem měl velikou touhu poznávat nové země, jejich kulturu a zažít, jakým stylem se v nich přistupuje ke studiu, práci a k životu obecně. Skoro mi přijde, že jsem se s touto vášní již narodil a vždy jsem věděl, že mým cílem je studovat a žít v zahraničí. Ne nadarmo se říká, kolika jazyky mluvíš, tolikrát jsi člověkem.
A proto, když jsem měl příležitost vyrazit na první větší zahraniční dobrodružství, hned jsem toho využil. V rámci studia CEMS na Vysoké škole ekonomické v Praze jsem měl možnost odcestovat do Austrálie v rámci svého double degree programu na The University of Sydney (USYD). Po studiu na USYD jsem pokračoval s nabýváním zahraničních zkušeností ve městě Budapešť, kde jsem pracoval jako Digital Manager ve společnosti L’Oréal. A poté, od roku 2015 již následovala má aktuální pozice v Dublinu, kde pracuji pro Facebook jako Sales Manager pro region střední a východní Evropy.
Co vám vaše zahraniční zkušenost dala a vzala?
V prvé řadě bych chtěl povzbudit všechny, kdo o studiu nebo práci v zahraničí přemýšlí, aby využili jakékoliv příležitosti, která se jim naskytne. Já můžu ze své vlastní zkušenosti říct, jak mi zahraničí rozšířilo obzory a pomohlo mi vytvořit si určitou sebejistotu v rozhodování a spolehnutí se sám na sebe.
Ještě živě se mi vybavuje přílet do Austrálie a uvědomění si, že následující měsíce budu trávit úplně sám bez pomoci rodiny a nejbližších přátel ve městě, které je 16 tisíc kilometrů vzdálené od Prahy a všech jistot, které jsem si tam do svých tehdejších 23 let vytvořil. A nebojím se přiznat, že prvních pár týdnů představovalo křest ohněm – od hledání bytu v předraženém Sydney, přihlašování se na nové předměty, zařízení všech povolení a nezbytné administrativy pro život v Austrálii, po vytvoření si nové komunity přátel. A toto byly přesně momenty, jejichž splnění mi dodalo pocit zadostiučinění a víry v sám sebe. Co jsem si během těchto občas těžkých chvil říkal, bylo:
„Když to zvládnu nyní v Sydney, můžu své zkušenosti využít během dalších zahraničních pobytů a zvládnu to kdekoliv jinde.“
A to se skutečně i vyplnilo. Život v Budapešti a práce pro L’Oréal se mi zdála procházkou růžovým sadem, v porovnání s předchozí zkušeností ze Sydney. Zároveň i následná relokace do Dublinu byla celkem snadnou záležitostí – a to i díky skvělé podpoře, kterou Facebook budoucím zaměstnancům nabízí.
Obecně považuji práci v zahraničí za jednu z nejvíce užitečných zkušeností, které jsem zatím získal. Možnost pracovat v kanceláři s tisíci zaměstnanci a 100+ národnostmi mi dává skvělou příležitost objevovat, co znamená diverzita a inkluze (D&I) z první ruky – a jak zajistit, aby se každý člověk cítil součástí většího celku bez ohledu na naše rozdíly. Zároveň jsem si ale uvědomil, jak je pro mě čas s rodinou a blízkými přáteli důležitý a jak zajistit, abych byl ve chvílích s nimi skutečně mentálně přítomen.
Co byste rád před odjezdem věděl, ale nikdo vám to neřekl?
Jak důležitou roli hraje komunita lidí okolo vás – a že sdílené okamžiky jsou mnohem hodnotnější a barvitější, než ty individuální. Z hlediska adaptace je to potom důležitost času – většina pocitů je dočasných a vytvořit si nové zvyky a rutiny trvá většinou alespoň 4 týdny. V neposlední řadě – jako lidé jsme velice odolní a překonáme toho extrémně hodně.
Co vás v zahraničí nejvíce překvapilo?
V rámci studia na USYD byl kladen velký důraz na sebereflexi a schopnost poskytnutí a přijetí konstruktivní zpětné vazby. Také jsem byl překvapený tím, jak významnou roli hrálo mít svůj vlastní názor a umět ho důkladně verbalizovat. Ve Facebooku jsem neustále ohromen tím, jak důležitá je kvalitní práce v týmu, otevřenost a diverzita a inkluze. Pokud má společnost zaměstnance, kteří se cítí být opravdovou součástí většího celku a ví, že jejich názory budou vyslyšeny a respektovány, magic happens. V neposlední řadě bych chtěl zdůraznit, že umět projevit a otevřeně mluvit o zranitelnosti (vulnerability) se vždycky ukázalo jako správné rozhodnutí.
