Rozhovor: Jak se rok na střední škole stal základem pro úspěšnou kariéru v zahraničí

Jiří vyjel na střední školu v USA a dnes má úspěšnou mezinárodní kariéru. Jak svoji studijní cestu zpětně hodnotí? A co na to jeho tatínek?

Jiří Honajzer byl studentem zlínského gymnázia. Podle rodičů měl talent na jazyky a touhu po studiu v zahraniční už od malička. Vzdělával se na jazykové základní škole a na gymnáziu se zapojoval do mezinárodních aktivit školy. Nedlouho potom, po sextě, vyrazil studovat na střední škole v zahraničí. Původně prý na zkušenou, na rok na střední škole. Z roku se ale stalo víc než 10 let a ze středoškolské zkušenosti úspěšný kariérní příběh v Americe. 

Jiří nastoupil na soukromou střední školu v americké Jižní Karolíně, kde zároveň absolvoval také sportovní akademii, protože hrál aktivně tenis. Po střední škole odešel do New Yorku, kde vystudoval na NYU Stern School of Business. Tenis mu pomohl i během vysokoškolského studia, kdy se stal kapitánem tzv. „Varsity Men’s Tennis Team“. Po škole pracoval jako analytik pro HSBC v New Yorku. V současnosti pracuje pro Brookfield Infrastructure Debt Fund.

*Rozhovor proběhl pro Education.cz s Jiřím i jeho otcem panem Honajzrem.

Hned na začátku bych se vrátila o několik let zpátky. Kdy vás poprvé napadlo, že chcete jít studovat do zahraničí? Co vás k tomu přimělo?

Jiří: Myslím, že to bylo vždycky tak nějak ve vzduchu. Společně s rodiči jsme se rozhodli, že půjdu na jazykovou školu už na základní škole. Na gymnáziu jsem se soustředil také hlavně na studium angličtiny. Už ve 14 jsem jel na první jazykový pobyt do zahraničí. 

Pan Honajzer: Máma tě viděla v zahraničí už v kočárku, ale jinak to říkáš správně. Vedli jsme tě tímhle směrem, ale nechávali jsme to na tobě. 

Jiří: Na gymnáziu ve Zlíně jsme měli program, který se jmenoval Global Classroom. V rámci programu se propojilo 7 nebo 8 středních škol z různých míst na světě. Součástí byly školy ve Švédsku, v jižní Africe, ale třeba i v New Jersey v USA. Na konci každého školního roku jedna z nich organizovala týdenní nebo dvoutýdenní setkání. Tam jsem se blíže poznal s lidmi z jedné ze škol právě z New Jersey. Myslím, že to byl ten moment, kdy jsem začal vážněji přemýšlet nad tím, že by bylo dobré zkusit aspoň rok v zahraničí a možná právě přímo v Americe.

Pan Honajzer: Jirka měl tyhle tendence vždycky, zapojil se do Global Classroom a potom jsme ho poslali na Maltu na jazykový kurz. Sám se tak v angličtině vzdělával i mimo školu. V patnácti letech také začal dělat letecký pilotní průkaz na ultralight, kdy všechny manuály byly v angličtině a bylo třeba se ji tedy pořádně naučit.

V čem jste viděli hodnotu vzdělávání v zahraničí?

Jiří: Když jsme se rozhodovali, jestli pojedu, přemýšleli jsme o tom, že půjdu do Ameriky na rok nebo dva. Říkali jsme si, bude to dobrá zkušenost a zlepším se v angličtině. Hrál jsem od malička tenis, takže jsem měl šanci jít na tenisovou akademii, kde bych se mohl zlepšit také ve sportu. Nemyslím, že by nás tenkrát napadlo, že o deset let později budu ještě pořád v Americe. Na začátku to pro nás byla šance zkusit něco nového. Odjížděl jsem v srpnu 2012.

Pan Honajzer: Pocházím z kantorské rodiny a vzdělání u nás bylo vždy na prvním místě. V devadesátých letech jsem byl kooptován a pak i zvolen do ČNR, kde jsem pracoval ve školském výboru. Byl jsem tedy u zrodu prvních porevolučních školských koncepcí. Vzdělávání je tak pro mě celoživotním tématem. A Jirka byl vždycky studijní typ, takže jsme se snažili hledat pro něj i nové cesty.

Jaké byly v Americe vaše začátky?

Pan Honajzer: Já bych Jirku předběhl a za nás rodiče řekl, že to bylo všechno dost rychlé. Jirka odletěl 12. srpna v sobotu, 13. mu ukázali, kde bude bydlet a trénovat, a od 14. chodil na americkou střední školu. Vybral si předměty a sestavil rozvrh podobně, jako se to dělá na vysoké škole. Ze začátku s tím trochu bojoval…

Jiří: Zpočátku se ukázalo, že jsem moc nevěděl, do čeho jdu. Odletěl jsem do Jižní Karolíny a všechno bylo nové. Myslel jsem si, že to bude v podstatě stejné jako žít v Česku nebo Evropě, ale bylo to hodně odlišné. Byl jsem poprvé takhle daleko od domova, musel jsem se starat sám o sebe. Zejména v prvním roce toho bylo spoustu nového. Po střední škole jsem si však řekl, proč nezkusit i vysokou školu. Když jsem vystudoval vysokou, řekl jsem si, proč nezkusit stáž. Ze stáže se pak stala práce a tak se to postupně vyvíjelo a navazovalo na sebe, ne náhodně, ale nečekaně bych řekl. Neplánoval jsem to.

Bylo běžné, že studenti během nebo po škole chodili na stáž? Kde jste byl na stáži?

Už po 1. ročníku jsem byl pár týdnů na stáži v Praze v PPF Bance a po 2. pak celé prázdniny v Unicredit Bank. Pak už jsem věděl, že chci-li pracovat v USA, musím po 3. ročníku na stáž zůstat zde. O možnostech jít na stáž jsem se dozvěděl ve škole od výchovného poradce i od spolužáků apod. Přihlásil jsem se na mnoho stáží, ale dlouho jsem neměl žádnou odezvu. Až v posledních okamžicích jsem pak získal stáž u HSBC v New Yorku a strávil tam celé prázdniny.

Jak stáž probíhala a co vám dala? Pomohla vám pak se ziskem zaměstnání?

Bylo to náročné, ale zajímavé. Strávil jsem v práci každý den 12–16 hodin a učil se úplně novým věcem. Musel jsem a byl jsem i ochoten pracovat taky o víkendech, takže jsem po ukončení studií získal v HSBC i zaměstnání. To bylo ještě náročnější, a ne vždy mě to zde (i vzhledem k některým osobním vztahům) bavilo. Když jsem se tedy od kamarádky dověděl o výběrovém řízení na zajímavou pozici v prestižním investičním fondu „Brookfield“, zkusil jsem, potajmu, šestikolové výběrové řízení, které jsem vyhrál a ke své spokojenosti zde pracuji dodnes. Ve 3. roce pracovního pobytu v USA mě firma na 1,5 roku přesunula do pobočky do Londýna, kde jsem nepotřeboval pracovní povolení, a jako cizinci mi svou prestiží, jelikož o mne měla zájem, před rokem vyřídila pětileté tzv. L-vízum, kdy musí prokázat, že na danou pozici nemá amerického občana, takže jsem zpět v New Yorku.

V Americe bylo všechno jinak, než jste čekal. Vzpomenete si na to, co konkrétně vás překvapilo?

Jiří: Největší šok pro mě byl spíš takový osobní, jelikož jsem vyrůstal v podstatě jako jedináček (i když mám dvě starší nevlastní sestry). V USA jsem najednou v sedmnácti byl v domě s 5 až 10 dalšími kluky z tenisové akademie z celého světa. Musel jsem se starat sám o sebe. Měli jsme tam člověka, který nás vozil do školy a na tréninky, ale jinak musíte být samostatní. A potom samozřejmě přišel i kulturní šok. Na gymnáziu jsem s angličtinou neměl vůbec problém, měl jsem jedničky, a tak jsem si velice sebevědomě myslel, že se přestěhuji do Ameriky a bude to raz dva bez problémů. Rychle jsem ale zjistil, že rozhovor na každodenní bázi a ve slangu je něco jiného než angličtina ve škole. Myslím, že jsem si zvykal tak 3–4 měsíce.

Poradil byste něco sám sobě zpětně vzhledem k přípravě na studium v Americe?

Jiří: Studium samo o sobě na střední škole nebylo tak náročné, toho bych se nebál. Ale co se týče angličtiny, asi bych doporučil co nejvíc poslouchat hudbu a sledovat filmy v originále. Škola dá člověku základ v podobě gramatiky a slovní zásoby, ale potom je fungovat na každodenní bázi je něco jiného. Kdybych to mohl zopakovat, soustředil bych se na to víc. 

Jak probíhala výuka na střední škole v USA?

Jiří: Střední škola v Jižní Karolíně, kde jsem studoval, byla možná trošku specifická v tom, že byla spojená se sportovními akademiemi. Kromě tenisové akademie, kterou jsem navštěvoval já, tam byla třeba ještě golfová akademie. Pro většinu studentů byl primární sport. Rozvrhy se tedy hodně přizpůsobovaly tréninkům. Každý semestr jsem si vybral jenom 3 předměty. Výuka pak byla vždy od 8 do 12 hodin. Každý den jsme měli stejný rozvrh v devadesátiminutových blocích. Na konci semestru jsem si pak vybral zase předměty na další pololetí. Jde o systém, který se už víc podobá vysokoškolskému způsobu studia. 

Vy jste nastoupil na českou střední školu a až v průběhu studia jste potom odcestoval do Ameriky. Můžete tyhle dva vzdělávací systémy nějak srovnat z vlastní zkušenosti?

Jiří: Řekl bych, že zlínské gymnázium mě na studium v USA připravilo velmi dobře. V Americe je velký rozdíl i mezi soukromými a veřejnými středními školami. Já jsem nastoupil na soukromou školu. Kdybych to měl srovnat, tak bych řekl, že na americké škole se učitelé žákům věnovali opravdu hodně a třídy byly o dost menší. Bylo nás tak 5 až 10 v jedné třídě oproti 30 studentům v ČR. Na druhou stranu si myslím, že střední školy v České republice, především gymnázia, připraví člověka lépe ve všeobecném vzdělání. Na amerických školách je to víc na studentovi i v tom, že si může předměty sám z nějakého menu vybrat. Já osobně jsem si to nastavil tak, že  jsem se soustředil na ty okruhy, kterým jsem se chtěl posléze věnovat na vysoké škole. 

Americký systém tedy dává studentům mnohem větší volnost, ale i zodpovědnost za vlastní vzdělání, je to tak?

Pan Honajzer: To je přesná věta, je to určitě tak. Pokud má student ambice, stejně si to musí odmakat. Jirka hrál slušně tenis, takže jsme si říkali, že by mohl mít šanci se dostat na dobrou vysokou školu v USA se sportovním stipendiem. 

Jak probíhal přijímací proces na střední školu spojenou s tenisovou akademií? Jak moc tam hrál roli sport?

Jiří: Na střední školu neprobíhaly přijímací zkoušky v klasickém slova smyslu. Co se výběru týče, měli jsme štěstí, že jsme měli rodinné známé, kteří tuhle školu a tenisovou akademii znali. Takže jsem se musel jenom přihlásit a zaplatit školné. Na tenisovou akademii brali studenty víceméně všech úrovní. Pamatuji se, že jsem natáčel pro akademii video a celkově jsme k tomu přistoupili podobně, jako bych se hlásil na vysokou školu do sportovního týmu. Díky tomu jsem pak získal slevu na školném.

Já se ještě vrátím k tomu vzdělávacímu systému, když vás tady mám jako bývalého učitele, pane Honajzře. Jak vy byste hodnotil způsob vzdělávání v Americe v porovnání se vzděláváním v České republice?

Pan Honajzer: Já můžu hodnotit tyto věci jen zprostředkovaně. Co se školy týče, mně se líbilo to, o čem už Jirka mluvil, že si mohl rozvrh na ty čtyři semestry poskládat sám. Já jsem byl jako učitel sice velmi liberální člověk, ale přece jen jsem se musel hodně držet osnov. Větší volnost, se kterou jde ruku v ruce zodpovědnost, se mi na Heritage Academy líbila. 

Co mě pak fascinovalo jsou „přijímačky“ na univerzity v USA. Jirka sice říkal, že výuka na gymnáziu ve Zlíně byla náročnější a že v USA to bylo ve škole volnější, ale na druhou stranu už v těch 17–18 musel zabrat, pokud chtěl na dobrou vysokou školu. Musel se připravovat tak, aby SAT testy i TOEFL udělal tak dobře, jak je nakonec udělal, což mu umožnilo si vybírat mezi těmi nejlepšími univerzitami. 

Co pro vás, Jiří, bylo ze začátku nejtěžší?

Jiří: Já myslím, že nejtěžší byl zpočátku každodenní život, protože najednou jste v novém prostředí, s novými lidmi. V 15–16 letech máte skupinu kamarádů, na které jste zvyklí, a přesunout se do kulturně úplně odlišného prostředí je náročné. Pomohlo mi samozřejmě to, že jsem byl na tenisové akademii, díky čemuž jsem měl s místními studenty něco společného, a taky tam bylo pár lidí, co rovněž nebyli Američani. V tomhle věku někdy trochu trvá, než si najdete nové kamarády, zejména když jste spíše introvert.

Co vám tedy, Jiří, dalo studium na střední škole v USA?

Jiří: Myslím si, že vzdělání na střední škole ve Zlíně i v USA bylo stejně dobré. Ty dva roky na SŠ v Americe mi však pomohly zorientovat se a zjistit, jak věci fungují. Asi jsem se lépe připravil na to, jak se hlásit na vysokou školu a věděl jsem víc o tom, do čeho jdu. Připravit se na studia na univerzitě v USA lze samozřejmě i na českých školách, kde připravují studenty i na SAT a ACT testy. Osobně si ale myslím, že kdybych dokončil střední školu v Česku, měl bych pak větší problém s přesunem na vysokou školu v Americe.

 Co byste řekl, že vám nejvíce pomohlo uspět?

Myslím, že rozhodující byla vytrvalost a vůle, a důležitá je taky všestrannost. Ono to spolu souvisí: už od malička mě bavilo dělat spoustu věcí, judo, tenis, bubnování, létání a další.  To pak musíte spolu se školními povinnostmi umět všechno dobře sladit. A někdy pomůže i náhoda: v jednom pohovoru jsem narazil na člověka, co měl rád Formuli 1. A to je další mé hobby, od dětství jsem měl a mám o „efjedničkách“ přehled, a tak jsme nakonec zůstali hodinu u nich…

 Co byste doporučil studentům, kteří uvažují o studiu v zahraničí? Máte pro ně nějakou radu nebo tip? 

Máte-li skutečně zájem, dělejte vše potřebné naplno. Pak máte šanci uspět a otevřou se vám netušené obzory. Poznal jsem spoustu zajímavých lidí i míst, dělám práci, která mne skutečně baví, i když zabere spoustu času, a koneckonců není vůbec špatně honorována. A myslím, že ve svých 28 letech toho mám ještě hodně před sebou!

 

Chcete se také vydat za studiem do zahraničí? Kontaktujte nás! První konzultace je zdarma.